75. výročí konce druhé světové války a osvobození Nezvěstic
Tradičně bychom si v květnu připomínali konec dosud nejstrašnější války v dějinách, osvobození Čech od nacistické okupace a vzpomínali bychom na válečné oběti. V letošním roce navíc s ohledem na tři čtvrtě století, které nás od konce druhé světové války dělí, by se konaly větší oslavy osvobození i v Nezvěsticích. Bohužel, vlivem nouzového stavu, do kterého naši zemi dostala koronavirová pandemie, se tak stát nemůže. To však neznamená, že bychom toto významné výročí mohli jen tiše přejít a nepřipomenout si tuto část vlastních dějin.
Když slavíme osvobození a konec války, je třeba nezapomínat na to, že český národ nevyčkával nečinně na příchod osvoboditelů, ale aktivně se zapojil do boje proti německým okupantům. A to již od počátku okupace. Také z Nezvěstic pocházelo několik hrdinů odboje, kteří svou odvahu a lásku k vlasti zaplatili životem. Předávali důležité informace o dopravě, rozšiřovali ilegální tiskoviny, podporovali osoby stíhané gestapem, ukrývali zbraně, připravovali se na ozbrojené povstání a všemožně se snažili podlomit moc okupantů. Mezi nezvěstickými odbojáři byli také manželé Bláhovi. Rudolf Bláha vedl místní odbojovou buňku, do které byli zapojeni železničáři a škodováci, za což byl po zatčení gestapem popraven 13. ledna 1944 v Drážďanech. Růžena Bláhová byla rovněž zatčena a odeslána do koncentračního tábora Ravensbrück, kde 6. prosince 1943 zemřela. Dalšími byli Josef Diviš, který zemřel při pochodu smrti 10. dubna 1945, Václav Říha, který byl umučen 2. února 1944 v koncentračním táboře Dachau, Josef Slánský, který zemřel ve věznici ve východním Bavorsku, či Josef Štěpánovský, který zemřel v nacistickém žaláři 10. února 1945.
V posledních válečných týdnech se válka začala dotýkat i ostatních obyvatel Nezvěstic a okolí více, než kdykoliv předtím. Nejednou se během dubna stalo nezvěstické nádraží dějištěm útoků amerických hloubkových letců, tzv. hloubkařů či kotlářů, na projíždějící a zastavující vlaky. Cílem těchto útoků bylo zcela ochromit veškerou dopravu v týlu německé armády. A svou polohou na trati Plzeň – České Budějovice byly Nezvěstice velmi vytížené. To bohužel ohrožovalo i civilní obyvatelstvo. Nechtěnými oběťmi této letecké války se staly nezvěstické ženy: Anna Kubová, Marie Lepší a Marie Vršecká.
Jako ve většině českých města a obcí, přišla i do Nezvěstic svoboda od nacismu v květnu 1945. Přesto má obec na soutoku Úslavy a Bradavy (a Olešenského potoka) výjimečné postavení. V máji pětačtyřicátého roku se totiž stala místem setkání dvou největších armád, které se podílely na osvobozování Československa ze západu a z východu, a následně se nacházela na hranici těchto „dvou světů“.
V sobotu 5. května 1945 vypuklo květnové povstání v Praze, Plzni a na dalších místech, která dosud nepovstala. Centrem revolučního kvasu v Nezvěsticích se stalo nádraží, odkud se díky telefonnímu spojení s ostatními železničními stanicemi na trati šířily zprávy o dění v okolních obcích. Ihned byla naplňována výzva k vyvěšování československých vlajek a odzbrojení německé stráže na železnici. Právě na budově nádraží vlála první vlajka obnoveného státu. Ta byla pro všechny nezvěstické občany jasným signálem, že také Nezvěstice nezůstaly stranou a povstaly proti okupaci. Postupně se k vlajkové výzdobě přidávala škola, radnice, a další budovy. V obecní kronice je vylíčena atmosféra převratu: „Byla to veliká chvíle, chvíle plná radosti, které jsme se dočkali. Všichni najednou jsme jasně poznávali, že jsme členy jednoho národa, národa československého. Tak v té chvíli radostné mluvila k sobě srdce čistá, srdce našich lidí radostí naplněná.“ K udržení veřejného pořádku byl sestaven strážní oddíl z bývalých vojáků, hasičů a dalších dobrovolníků. Zvolen byl dvanáctičlenný Národní výbor, jehož předsedou se stal Alois Boček. Velitelem strážního oddílu byl jmenován poručík v záloze Jan Holý. Odpoledne byla ujednána dohoda s německou posádkou o neútočení a odzbrojení. Němci, vojáci i civilní uprchlíci, pak byli odvedeni do improvizovaného vězení v budově školy a díky rozumnému přístupu německého velitele se vše dělo v klidu. České stráže pak byly postaveny na přístupech do obce, u nádraží, školy a na radnici.
Večer však nepřinesl klid. Před osmou hodinou večerní projela obcí ve směru od Mirošova na západ kolona německých vojáků ustupujících před sovětskou Rudou armádou do amerického zajetí. Němci byli po zuby ozbrojeni a nezvěstičtí povstalci se proto rozhodli nezasahovat. Kolona se v obci nezastavila a nebezpeční tak brzy pominulo. Přesto byla deštivá noc z 5. na 6. května 1945 napjatá a málokdo mohl pomýšlet na klidný spánek. Velikou posilou tak bylo ranní hlášení plzeňského povstaleckého vysílače o tom, že v 8:15 dorazili do středu Plzně americké tanky. Radost nad osvobozením krajského města se však kalila úpěnlivým voláním Prahy o pomoc.
Již v neděli 6. května 1945 se na okraji Nezvěstic ve směru od Plzně objevila hlídka amerických vojáků na lehkých terénních vozech, slavných džípech. Setkali se s Nezvěstickými, vyptali se na německé vojáky, dál do obce se však neodvážili, otočili se a odjeli zpět na Plzeň. Až v pondělí 7. května 1945 nadešel den, kdy americké vojsko přijelo do Nezvěstic a definitivně je osvobodilo. Jednalo se o příslušníky 9. pěšího pluku americké 2. pěší divize, slavné jednotky s legendárním znakem hlavy indiánského náčelníka na ramenou. Podle toho se divizi také říkalo „Indian Head“. Devátý pluk divize postupoval ve směru od Kdyně na Starý Plzenec. Vojáci roty B 1. praporu 9. pěšího pluku americké 2. pěší divize se tak stali těmi vojáky Spojených států amerických, kteří jako první přijeli do Nezvěstic. Vojáci nezastavovali, projeli celou obcí směrem od Šťáhlav na Spálené Poříčí, otočili se na křižovatce se silnicí Milínov – Žákava a vraceli se zpět do Nezvěstic. Přitom se s nimi uvítali také žákavští občané a některá krojovaná děvčata nasedla na americké vozy a nechala se svést. V obci pak všechny vozy při hlavní silnici obklopily davy Nezvěstických a srdečně své osvoboditele přivítaly. Jak poznamenal kronikář František Uher: „Vítání provedl lid sám, spontánně, bez jakékoliv přípravy, jak mu to z nadšení všech ze srdce vytrysklo. (…) Tiskli jim ruce, vítali je úsměvem. Mnozí měli v očích slzy radosti, slzy pohnutí. A nestyděli se za ně. Nerozuměli jsme si s nimi neb mluvili anglicky, oni zase nerozuměli česky. Ale vždy se nějaký tlumočník našel, který domluvu zprostředkoval. (…) Zdálo se jako bychom se s těmi hochy, kteří k nám přes moře přijeli, již dávno znali.“ Atmosféru okamžiku dokládají i dochované fotografie.
V Nezvěsticích došlo odpoledne 7. května 1945 i na kapitulaci jedné z mnoha německých jednotek, které se na vlastní pěst snažily dostat do amerického zajetí. Němečtí vojáci byli ovlivněni nacistickou protibolševickou propagandou a navíc si byli dobře vědomi pověsti, jakou si německá branná moc svou brutalitou vydobyla na východní frontě. Proto bylo jejich snahou dostat se raději do amerického, než sovětského zajetí. V domě čp. 105 zasedli ke krátkému společnému jednání američtí a němečtí důstojníci. Dohodli kapitulaci a volný odchod do amerického zajetí německé jednotky soustředěné u Spáleného Poříčí. Němečtí parlamentáři se pak odebrali zpět k jednotce, která následně procházela a projížděla Nezvěsticemi na západ. Ojedinělé menší skupinky německých vojáků tudy do zajetí procházely i v následujících dnech. Ve stejný den byla nejvyššími představiteli německé branné moci ve francouzské Remeši podepsána bezpodmínečná kapitulace s platností ode dne následujícího.
Podvečer 9. května 1945 projela Nezvěsticemi větší kolona ozbrojených německých vojáků, pravděpodobně z části složená z příslušníků Zbraní SS. Kolonu u nezvěstického hřbitova zastavila americká hlídka a vyzvala je ke složení zbraní, ale následně se američtí vojáci odebrali pryč, načež se Němci opět ozbrojili a vrátili do Nezvěstic, kde u sokolovny přenocovali. Druhý den ráno, 10. května 1945, se situace opakovala, tentokrát za asistence početnějšího amerického oddílu. Přitom došlo k incidentu, kdy německý důstojník zastřelil svou dceru, manželku a nakonec obrátil zbraň i proti sobě. Další dva mrtvé německé vojáky vyložili Němci z vozů a všechny mrtvoly pak zakopali na poli. Němečtí vojáci pak sesedli z vozidel a pod dohledem Američanů odešli do zajetí. Vozidla zde zanechaná pak omezovala pohyb po silnici na Plzeň. Zbraně zanechané na poli u hřbitova si z části rozebrali místní občané, ale z většiny byly spáleny.
První vojáci sovětské Rudé armády dorazili do Nezvěstic kolem druhé hodiny v noci v neděli 13. května 1945. Byli pouze tři, rozvědčíci, a dočkali se skromného uvítání u Vainfurtů. Kolem čtvrté hodiny nad ránem se pak větší oddíl rudoarmějců zastavili u domu nezvěstického kronikáře Františka Uhra u školy. Připili na zdraví Československé republiky a ubytovali důstojníky. Ti nejunavenější usnuli všude venku, kde jen bylo trochu volného místa. V kronice je zaznamenáno: „Zpráva o příjezdu Rusů se rychle roznesla po celé obci. Spěchali k nim mnozí naši občané. Mnozí navazovali s nimi i rozhovory. Mnozí z našich, kteří za 1. světové války byli na ruské frontě neb v ruském zajetí ještě něco z ruštiny znali, jiní se dorozumívali jak uměli.“ Vojáci velice dobře vycházeli s dětmi a děti zase obdivovaly jejich zbraně a vyznamenání. Údajně měl k sovětským vojákům nejblíže nezvěstický občan ruského původu, mlýnský řidič Fedor Sagutin.
Jako poděkování za podíl Rudé armády na osvobození Československa bylo pro rudoarmějce připraveno také pohoštění (slavnostní oběd) v parku před školou. V době, kdy hospodyně museli dennodenně zápasit s přídělovým systémem, to bylo projevem opravdu velké vděčnosti. Slavnost pod širým nebem doplňovaly krojované dívky a živá hudba. A Rusové předvedli i svůj známý tanec „kozáček“. Po skončení veselice se rudoarmějci odebrali zpět ke svému útvaru, který se nacházel v Blovicích. Vojáci byli příslušníky 25. tankového sboru 1. ukrajinského frontu Rudé armády.
Takzvaná demarkační linie (či čára) nebyla po dlouhou dobu pevně stanovenou. Někde se její podoba měnila ještě měsíce po skončení války. V hlavních bodech představovala rozdělení okupačních zón pro americkou a sovětskou armádu na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Nezvěsticemi linie přímo procházela, hranicí byla Úslava. Hlídky Američanů a Sovětů se tak od 17 května 1945 nacházely na opačných stranách mostu přes řeku, který dnes nese název Most osvobození. Na severním konci mostu bylo stanoviště americké hlídky, na jižním konci mostu strážili rudoarmějci. Každé stanoviště mělo svou závoru a strážní budku, pro přechod mezi pásmy bylo zapotřebí povolení. To samozřejmě představovalo omezení pro dopravu a pohyb osob. Dle vzpomínek pamětníků byly vzájemné vztahy mezi vojáky obou armád dobré a leckdy velmi družné. Vojáci se navzájem zvali na akce a i přes jazykovou bariéru se dokázali společně bavit. Střežení demarkační linie probíhalo až do společného odchodu obou armád z Československa v listopadu 1945.
Petr Tolar
